Je čtvrtek, něco před čtvrt na šest. Jedu na kole. Přijíždím ke křižovatce, zbývá posledních pár metrů. Zvedám oko, cíl je na dohled! V tu chvíli upoutá mou pozornost auto stojící uprostřed zatáčky. Co to? Leží tam člověk! Neváhám – házím kolo společně s batohem na zem a bezhlavě letím přes křižovatku zjistit, co se stalo. Leží tam muž v něčem, co vzdáleně připomíná stabilizovanou polohu. Dýchá, ztěžka, ale dýchá. Rozhlédnu se okolo. Kolem křižovatky se začíná tvořit velké kolo přihlížejících – nechybí ani rodiče s dětmi. Najednou vidím člověka s telefonem v ruce. Sotva stojí – volá záchranku! Jde o řidiče automobilu, naznačuju mu, ať je v klidu, že to dobře dopadne. Pokládá telefon, pomoc je na cestě.
Otočím se na ležícího muže. Uvědomuju si, že to nebyla stabilizovaná poloha. Takhle pod auto dopadl. Přestává dýchat. Paní volající: „jsem zdravotní sestra“ otáčí s pomocí muže na záda a začíná masírovat hrudník. Klekl jsem k hlavě, alespoň zaklonil zraněnému hlavu, aby se otevřely dýchající cesty. Ohlížím se po hrudníku. „Masírujte rychleji.“ – vzpomněl jsem si na poslední školení. Někdo mě odvádí pryč se slovy: „Pojď, bude to v pořádku.“, po cestě zastavuji motorkáře, aby zastavil, aby mohla sanitka projet. Mávám na sanitku a ukazuji rukou, kde se to stalo. Odcházím dál, chvíli přihlížím z větší vzdálenosti. Doktor ze sanitky si dělá u zraněného místo a po chvíli začíná také masírovat hrudník. Trvá to dlouho. Odcházím pryč, nezvládám to.
Po půlhodině slyším od neznámé paní: „Kousek odtud na křižovatce srazilo auto cyklistu, nepřežil.“. Stojím. Dýchám hodně ztěžka. Pomalu směřuji domů. V očích slzy. V hlavě spoustu otázek.
Doma sedím na židli, pouštím si písničky, abych myslel na cokoli jiného. Nejde to, každé slovo to připomíná. V každé písničce vidím spojitosti. Hledám oporu v kamarádech. Po půlnoci už není téma k diskuzi, jdu spát, zavírám oči. Ne! Tupě hledím do stropu a snažím se přemýšlet o čemkoli jiným. Problémy ve škole, maturita, poslední nešťastná láska, nedokončená práce… K ránu se mi daří usnout.
Neříkám, že nikdo, ale málokdo z vás si tuhle situaci dokáže představit. Je mi z toho špatně ještě teď a asi ještě nějakou dobu bude.
Mám za sebou desítky školení o podávání první pomoci. Ne, opravdu to není všechno. Člověk to musí zažít na vlastní kůži, aby si z nich něco vzal a příště snad dokázal pomoct…
(Článek se nemusí 100%ně shodovat s dějem.)
Tomáš Mikula
8.4.2011 v 13.00
No, tak tuto zkušenosti ti opravdu nezávidím, a obdivuju tvojí pohotovost v takové situaci… Do budoucna to je ale určitě užitečná zkušenost…
betulie
8.4.2011 v 13.05
Během chvilky jsi hodně moc „vyrostl“…
Hezky říkáš, že „Člověk to musí zažít na vlastní kůži, aby si z nich něco vzal a příště snad dokázal pomoct…“
Mám kamarádku, která je profesionálka, zachránila už bezpočet životů a je to pro ni „denní chléb“. Tedy určitě v tom hraje roli praxe (zkušenost) a jakási psychická odolnost – ta je u každého z nás odlišná.
Určitě si říkáš, co všechno se mohlo, mělo, kdyby, jakby… myslím ale, žes udělal hrozně moc!
Vždycky je to šok, když se člověk setká tváří v tvář křehkosti lidského života. Zažila jsem také několikrát a musím říci, že i „z dálky“ to stačí.
Přeji Ti, aby ses zase znovu „nadechl“, brzy pookřál a „vytěžil“ z tohoto traumatického zážitku to dobré. I když se to nezdá, je to tam: minimálně to, že se už od teď budeš dívat na některé věci přece jen trochu jinak
Katka
8.4.2011 v 13.32
Ahoj,
u nehody jsem nebyla osobně, ale zrovna jsem vyčesávala psa na balkóně.. uslyšela jsem ránu.. podívala jsem se z balkónu na křižovatku a uviděla auto a vedle něho cyklistu.. Okamžitě jsem zavolala 112.. nevěděla jsem, co v té chvíly mám dělat.. Strašně jsem se třásla a nebyla schopná nic dělat.. Když asi po hodině přijela pohřební služba – složila jsem se.. i když jsem cyklistu neznala osobně, nebyla jsem přímo u nehody – zanechalo to ve mě velkou díru.. Taky jsem nemohla večer usnout..
Katka
s.ammael
8.4.2011 v 15.18
Víc takových jako jsi Ty, takových co jsou OCHOTNI podat první pomoc! Sice se to ne vždy podaří ikdyby si se rozkrájel, ale jde o to něco udělat. Píšeš, že máš za sebou desítky hodin školení, můžeš být profík jako posádka co přijela, ale nenaděláš někdy nic.. Ještě jednou Tobě i sestřičce děkuji za to jak si se zachoval. Většina raději kouká a fotí..
Zuzka veselá
8.4.2011 v 19.06
Pe´to, moc pěkně si to napsal. Taky jsem to zažila. Pomáhala jsemm, ale marně. Nic není důležitějšího než život a zdraví. nejsou to kecy!!!
Pěkný večer přeje Zuzka
Lenka
8.4.2011 v 20.47
To je super že jsou lidé jako ty, kteří se nebojí pomoci člověku. Bohužel tato pomoc nevyšla. Toho kluka i jeho rodinu znám a věř tomu, že jsi nebyl jediný, kdo nemohl spát. Určitě ti ale patří velký dík za to, že jsi to aspoň zkusil.
Hryzalek
10.4.2011 v 16.24
Díky vám všem a i dalším, kdo mi více nebo méně pomohli za podporu…
Damien
10.4.2011 v 18.10
Pekne napsano,opravdu ze zivota( myslim tim vse jak popisujes) je to mrzuta vec.Vsude ctu o cyklistovi,Ja znam toho ridice a verte mi on si to taky nezaslouzi.Je to starsi pan a snad nikdy nikomu neublizil,poctive pracuje a dela pro tu praci snad vse.Verte mi ze zrovna on musi byt ted v momente uplne na dne jak i rodina zesnuleho.Je mi ho lito jak i samozrejme toho cyklisty.